Buněčná membrána

Ochranná vrstva na povrchu buňky, která udržuje vnitřní prostředí dané buňky a reguluje přechod látek dovnitř a vně. Tvoří ji takzvaná fosfolipidová dvojvrstva, molekuly proteinů a v menší míře i sacharidů. Používá se také termín cytoplazmatická membrána. Buněčná membrána je polopropustná, což znamená, že některé molekuly jí mohou volně procházet, jiné potřebují aktivní přenesení na druhou stranu. Membrána také zajišťuje rozdílné elektrické napětí uvnitř a vně buňky.

Volný průchod membránou mají díky difuzi nebo osmóze zajištěné atomy a malé molekuly bez elektrického náboje, jako jsou například kyslík, dusík, oxid uhličitý, uhlovodíky a steroidy (kam patří mnoho hormonů nebo vitamin D). Všechny ostatní látky se skrz buněčnou membránu dostávají jen díky funkci různých kanálů nebo přenašečů. Například voda prochází skrz speciální proteinové přenašeče zvané akvaporiny.

Membrána zároveň umí tvořit výběžky, které obklopí molekulu, přenesou ji na druhou stranu a tam molekulu opět uvolní. Takto se přenášejí živiny do buňky, zatímco odpadní látky a některé hormony, které tato buňka produkuje, naopak ven. Podobným procesem dokáže buňka pohltit celou jinou buňku v procesu, který se nazývá fagocytóza. Toho využívají nejen určité formy bílých krvinek pro pohlcení cizorodých látek a například bakterií, ale tělo tak také recykluje staré nebo poškozené vlastní buňky.

Pro přenos elektricky nabitých částic, konkrétně hlavně iontů sodíku, draslíku a vápníku, pak slouží takzvaný aktivní transport. Aby mohl proběhnout, spotřebovává energii, většinou ve formě ATP. Právě různá koncentrace kladných a záporných iontů uvnitř a vně buňky, označovaná jako membránový potenciál, umožňuje některé velmi důležité procesy jako přenos nervových vzruchů nebo stažení a uvolnění svalových vláken. Aktivní transport skrz membránu se tak na těchto procesech přímo podílí.