Co pro nás znamená dlouhověkost?
Poslouchejte na:
Slovem dlouhověkost, anglicky longevity, se to dnes i v médiích jen hemží. Jenže málokdo řekne, co konkrétně dlouhověkostí myslí. Přiblížíme vám, co dlouhověkost znamená pro nás. A co může znamenat pro lidstvo a planetu.
Budeme se běžně dožívat 1000 let? Nebo i víc? Budeme díky tomu mít možnost cestovat k jiným hvězdám a usadit se tam? Bude možné „stáhnout“ všechny naše vzpomínky a vědomosti a nahrát celé naše vědomí do nového těla? Nebo snad tělo přestaneme úplně potřebovat?
To jsou otázky, na které asi ještě nikdo odpověď nezná. V rámci úvah se k nim občas sami dostaneme, otevíralo by to totiž obrovské možnosti pro celé lidstvo. Ale u úvah také zůstáváme. Už jen proto, že výzkum tímto směrem nemůžeme nijak ovlivnit. Navíc se podobné obrovské změny asi nedočkáme za našeho života.
Mnohem víc nás zajímají praktické způsoby, jak co nejvíc zvýšit pravděpodobnost, že se sami dožijeme alespoň stovky. Rozhodně nás přitom neláká představa, že zhruba od 60 let budeme jen řešit další a další zdravotní problémy. Naopak – věříme, že můžeme až do hodně pozdního věku žít naplno. Tvořit, cestovat, plnit si sny, zářit, snít, milovat se, tančit, předávat své zkušenosti a hrát si s dětmi, vnoučaty i pravnoučaty do konce života.
Dlouhověkost pro nás znamená žít co nejdelší zdravý a naplněný život. Být co nejdéle aktivní, bez bolesti, chronických potíží, v kondici a se spoustou energie.
Vy se s námi v rámci projektu Vitalvibe Longevity můžete vydat na fascinující cestu poznání vlastního těla a jeho skutečných možností.
Současný výzkum ukazuje, že pravděpodobně neexistuje důvod, proč bychom měli umírat v určitém věku. Objevují se další a další dílky skládačky, která nám možná nakonec umožní žít tak dlouho, jak se sami rozhodneme. Ale to bychom předbíhali.
Obsah článku
Dlouhověkost nemusí znamenat žít déle
Průměrná délka lidského života se od průmyslové revoluce zvedla skoro dvojnásobně. Jenže za tím ze všeho nejvíc stojí pokles dětské úmrtnosti. Tu moderní medicína omezila skoro na nulu stejně jako úmrtnost matek. Pokud jste se v polovině 19. století dožili dospělosti, měli jste už tehdy vysokou šanci dožít se i šedesáti let, žít do 80 také nebylo tak neobvyklé.
Průměrný věk dožití byl tehdy v západní Evropě při narození asi 42 let. Už v jednom roce to ale bylo přes 48 let a ve třiceti skoro 64 let. Výrazné zvýšení věku, kterého máte průměrně naději se dožít už při narození, s celkovou průměrnou délkou života výrazně zahýbe. I když se samozřejmě o něco opravdu zvýšila i celková průměrná délka života, pouhá statistika nám pořád v kontextu dlouhověkosti moc neřekne.
Už v záznamech ze starého Říma se objevují lidé, kteří se dožili stovky. Přitom nejvyšší spolehlivě zdokumentovaný lidský věk v roce 2021 dosahuje 122 let a 164 dní. Horní hranice dožití se tedy nijak výrazně nezměnila ani za skoro dvě tisíciletí. Věříme tomu, že mezi lidmi narozenými v druhé polovině 20. století se někteří dožijí 150 let. Lidé narození ve 21. století velmi pravděpodobně ještě víc. Ani to ale není něco, co by nás nadšením zvedalo ze židle.
Co nás fascinuje, jsou další a další možnosti, jak výrazně prodloužit čas, který prožijeme v plném zdraví.
Když se totiž někoho zeptáte, jestli by se chtěl dožít 100 let, velice často odpoví, že ne. Představí si, že by posledních 20 let trávil upoutaný na lůžku. Nebo by postupně zapomněl jména svých dětí a nakonec i svoje vlastní.
Pokud se bavíme o léčení nemocí a řešení případů, které přímo ohrožují náš život, posouvá se moderní medicína mílovými kroky. Dokáže nás udržet naživu i po několika infarktech, po mrtvici, při pokročilém stadiu rakoviny. Někdy dokonce dokáže daný problém úplně vyřešit. Začínáme pěstovat náhradní lidské orgány ve zkumavkách, dokážeme tělo úplně zbavit více a více typů nádorů nebo umíme manipulovat vlastní kmenové buňky pro regeneraci dřív nevratných změn.
Ve stáří to ale stejně většinou znamená jen čekání na chvíli, kdy se objeví další problém. A další. Dřív nebo později takový, který nikdo vyléčit neumí.
Co když to tak ale být nemusí? Co kdybychom uměli výrazně zvýšit šanci, že se až do konce života budeme těšit plnému zdraví a elánu? Co kdybychom ještě v pětadevadesáti vyráželi na celodenní treky do hor? Cestovali a plnili si sny? Předávali zkušenosti svým pravnoučatům, ale přitom se stále učili něco nového? Chtěli byste se v takovém případě dožít alespoň stovky?
Současná věda se konečně začala zaměřovat nejen na to, jak oddálit úmrtí, ale také na to, jak zpomalit stárnutí. To je naprosto zásadní změna úhlu pohledu!
Jako čtenáři tohoto textu se asi už delší dobu snažíte žít zdravě. Omezit faktory, které zvyšují riziko onemocnění – kouření, nezdravou stravu, nedostatek pohybu, stres, únavu nebo alkohol. Zdaleka největším rizikovým faktorem všech nemocí, které se řadí mezi hlavní příčiny úmrtí, je ale samotné stáří.
David Sinclair ve své skvělé knize Konec stárnutí píše: „Jsem přesvědčen, že stáří je nemoc. Jsem přesvědčen, že je léčitelná. Jsem přesvědčen, že ji můžeme vyléčit již za našeho života. A tím se podle mě zásadně změní vše, co víme o lidském zdraví.“
Pojďme se tedy raději než na to, jak snížit riziko rakoviny nebo jak snížit riziko cukrovky, zaměřit na mnohem zásadnější věc, která se týká úplně všech: jak zpomalit naše stárnutí.
Proč stárneme a proč už nemusíme?
Zatím nevíme, proč zestárneme zrovna během zhruba 70 až 100 let a ne třeba za více než 200 let, jako to trvá u některých žraloků. Nebo dokonce za více než 2000 let jako u korálů. Důležité ale je, že začínáme chápat, proč vůbec ke stárnutí dochází. To jako odrazový můstek k jeho zpomalení poslouží skvěle.
K samotnému mechanismu stárnutí se víc do hloubky dostaneme v dalších článcích. Ve zkratce z toho, co víme, jde hlavně o několik jevů:
- epigenetické změny – velmi zjednodušeně ztráta schopnosti číst správné geny ve správný čas
- zkracování telomer, které chrání chromozomy – a tedy naše DNA – před poškozením
- postupně rostoucí počet senescentních buněk, tedy buněk, které ztratily schopnost se dělit
- genomová nestabilita
- ztráta schopnosti stabilní a bezchybné produkce proteinů (proteostáze)
- snížení funkce mitochondrií, které zásobují buňky energií
- vyčerpání kmenových buněk
Vypůjčili jsme si do nadpisu podtitul zmiňované knihy Konec stárnutí, protože vědci skutečně objevují další a další způsoby, jak stárnutí přinejmenším zpomalit. Jak řešit samotnou příčinu spousty problémů, které na nás s věkem dolehnou.
Hlavně o hledání způsobů, jak už teď můžeme sami některé poznatky využívat, je celý projekt Vitalvibe Longevity. Někdy přitom jde o drobné změny životního stylu, jindy o principy, k jejichž pochopení si musíme pročíst aspoň několik vědeckých článků. V první řadě se ale budeme věnovat zdravým návykům, které si do života může zařadit opravdu každý. Návykům, které podpoří přirozené procesy v našem těle.
Vlastně už teď můžeme to nejdůležitější shrnout do „dvanáctera dlouhověkosti“:
- Přestaňte kouřit, nejlépe nikdy nezačínejte.
- Jezte méně masa, průmyslově zpracovaných potravin a omezte pití alkoholu. Naopak jezte více zeleniny, pestrou stravu a pijte dostatek vody.
- Držte si váhu v rozumných mezích.
- Naučte se doopravdy odpočívat.
- Dopřejte tělu občas půst, saunu a ledovou koupel.
- Alespoň několikrát do týdne se pořádně zadýchejte.
- Omezte stres.
- Choďte do přírody.
- Věnujte se v životě co nejvíc věcem, které vás baví a dávají vám smysl.
- Obklopujte se skvělými lidmi. Věnujte dostatek hodnotného času rodině a přátelům a buďte laskaví.
- Zkuste pochopit základní mechanismy fungování lidského těla.
- Všeho s mírou.
Prodloužit délku zdravého života alespoň o pár let není nic složitého. Zároveň si tím výrazně zvyšujeme pravděpodobnost, že se dožijeme doby, kdy věda přijde s dalšími a dalšími efektivními metodami, jak dlouhověkost podpořit. Už jen za posledních deset let přibylo několik dost zásadních objevů. Další slibná zjištění pak jen čekají na klinické studie u lidí. Nám rozhodně dává velký smysl pečovat o své tělo co nejlépe už teď.
Co nám delší zdravý život přinese?
Má ale vůbec smysl snažit se stárnutí zpomalit? Není lepší si užívat, dokud jsme mladí, a se stářím se prostě smířit? Rozhodnutí je na vás. Prodloužení zdravého života má ale možná mnohem širší důsledky, než vás asi napadne. Berte je jako motivaci, proč má smysl se dlouhověkostí zabývat.
Najednou se nám otevřou nové možnosti v tom, co všechno můžeme v životě stihnout. Pokud vím, že se pravděpodobně budu do 80 let těšit plnému zdraví a elánu, nebude nic divného na tom v 50 znovu nastoupit na vysokou a klidně úplně změnit obor. Ono nám se současným tempem rozvoje technologií a změn snad ve všech oblastech života ani nic moc jiného nezbyde.
Pokud lidem umožníme pracovat déle, budou moct naplno využít to, co se v životě naučili. Dnes bohužel často ti nejzkušenější lidé odejdou do důchodu přesně v době, kdy jsou na vrcholu své kariéry a mohou své zkušenosti nejlépe předávat mladší generaci. Když už se dobrovolně rozhodnou pokračovat, většinou je stejně brzy začnou omezovat nastupující příznaky stáří. V mnoha kulturách se pořád staří lidé považují za největší zdroj moudrosti, západní společnost ale své „stařešiny“ bohužel stále často nuceně odsouvá na druhou kolej. Pojďme to změnit.
Peter Cappelli, ředitel Whartonova centra pro lidské zdroje, zkoumal stereotypy často spojované se staršími lidmi, a prohlásil: „S věkem se zlepšují všechny aspekty pracovního výkonu. Původně jsem si myslel, že situace bude složitější. Není. Diskriminace starších zaměstnanců skutečně nedává smysl, protože pracují kvalitněji.“
„Za každý dolar vložený do vzdělávání se národní HDP zvýší v průměru o 20,64 dolarů. Představte si, o kolik by se výnos zvýšil, kdyby se nám podařilo prodloužit nejlepší období pracovní kariéry,“ říká David Sinclair. I v Česku už je minimálně nám – mladším generacím – jasné, že nám státní důchodový systém bez velké změny neposkytuje sebemenší jistotu. Co kdybychom ale namísto nad změnou spoření přemýšleli tak, jak ideálně důchod vůbec nepotřebovat? Být schopni si na sebe bez problémů vydělat i v 80? Přesně o tom totiž prodloužení zdravé délky života může být.
Vůbec přitom nejde o to, že bychom měli dřít až do smrti. Jde o celý nový svět příležitostí, který nám to otevírá. David Sinclair k tomu dodává: „Možnost pracovat v jakémkoli věku, bude-li to potřeba a bude-li člověk chtít, nám poskytne svobodu, jakou jsme si ještě před pár lety nedokázali představit. Utratit všechny své úspory za splnění snu, inovaci, rozjetí firmy nebo studium nového oboru přestane být rizikem. Půjde prostě o investici do dlouhého a naplněného života.“ A to je přesně to, co nás tolik motivuje dlouhověkostí se zabývat.
Plnění snů i přínos pro svět
Spousta lidí bohužel plnění vlastních snů nechává až na období za polovinou života. Nejdřív je potřeba budovat kariéru, pořídit si dům, pěkné auto a vychovat děti. Alespoň taková je pořád představa velké části společnosti. Při současném trendu stále pozdějšího rodičovství ale většinou děti odejdou z bytu, když nám je kolem 50 let. Najít pak dost energie a odhodlání k cestě kolem světa, potápění v Arktidě nebo stavbě holistického centra už není zdaleka tak snadné jako ve třiceti.
S delším zdravým věkem je to vše najednou mnohem reálnější. Už jen když se na fenomén podíváme z finančního hlediska. Co budou lidé dělat s penězi našetřenými „na stáří“, když se o sebe najednou s celkem velkou jistotou budou moci mnohem déle postarat i bez velkých úspor? Co třeba cesta kolem světa? Zimní sídlo v tropech za cenu pár pražských nájmů? Nebo pořídit „na stará kolena“ malou farmu a začít s udržitelným zemědělstvím?
Už dnes se navíc setkáváme s čilými sedmdesátníky a osmdesátníky, kteří dlouhé měsíce cestují na vlastní pěst po zapadlých koutech světa a pouští se do „bláznivých“ podniků. Došlo jim, že na smrtelné posteli budou litovat hlavně věcí, které neudělali, i když chtěli. Naštěstí jim zdraví dovoluje resty dohnat a sny si plnit. Ano, platí to i pro Čechy – známe takových celkem hodně.
S delším zdravým životem ale lidé zvládají věnovat mnohem víc energie a času nejen sobě, ale i péči o druhé. Ať už jde o dobrovolnictví a charitu, investici do vlastních prospěšných projektů, nebo třeba vstup do komunální politiky s cílem opravdu aktivně něco měnit k lepšímu. Tohle už začíná být zajímavé i v kontextu vlivu dlouhověkosti na celou společnost, ne?
Krásným příkladem u nás v Česku je projekt Učitel naživo. Jde o dvouletý program, který umožňuje lidem z kteréhokoli oboru získat potřebné pedagogické vzdělání, aby mohli učit na druhém stupni základní školy nebo na střední škole. Spousta z jeho absolventů má za sebou úspěšnou kariéru i výchovu dětí a vlastně by se pomalu mohli chystat na důchod. Jenže cítí, že mají dětem co předat, a chtějí pomoci s celkovou změnou českého vzdělávacího systému. Dovedete si představit, jak by vypadalo školství, kdyby všechny děti alespoň část hodin trávily s podobnými lidmi? Dlouhověkost nám to konečně umožní v mnohem větší míře.
Rodina
Možná vás tolik neláká předávat své zkušenosti neznámým dětem ve školních lavicích. Co ale možnost věnovat získaný čas a energii své vlastní rodině? Sami jsme teď svědky několika celkem smutných příběhů, kdy zdaleka největší potěšení pro prababičky jsou nejmladší členové rodiny. Bohužel ale už nemají dostatek energie ani k tomu, aby je vzaly na procházku kolem domu. Natož aby se jim mohly doopravdy věnovat.
Přitom je tu tolik věcí, co by praprarodiče chtěli svým pravnoučatům předat, tolik by toho chtěli společně zažít. Chtěli by vidět pohromadě svou celou rozsáhlou rodinu a pomáhat držet ji pospolu. My si minimálně svá pravnoučata chceme užít naplno. A chceme jim povyprávět o dobách, kdy se ještě svět snažil nemoci řešit investicí nepředstavitelných částek do odstraňování jejich důsledků, místo aby řešil jejich příčiny.
Zdravotnický systém
Jak už jsme psali, jedním ze základních předpokladů na cestě k dlouhověkosti je začít samotné stárnutí vnímat jako nemoc. Například to, že bolest je jen důsledkem nějakého zranění nebo nemoci, jsme už naštěstí pochopili. Stárnutí ale pořád bereme jako něco, čemu se prostě nelze vyhnout. Přitom právě stáří zdaleka nejvíc předurčuje rozvoj nemocí, na které následně umíráme.
Co kdybychom alespoň část prostředků, které dnes míří na výzkum léčby rakoviny, srdečních onemocnění nebo třeba Alzheimerovy choroby, věnovali přímo výzkumu stárnutí a cest, jak ho zpomalit? Tím bychom totiž „jen tak mimochodem“ pořád hodně pomohli všem, kdo mají dnes vysokou pravděpodobnost, že ve stáří onemocní jednou ze zmiňovaných nemocí.
Krom toho tak ale ušetříme obrovské prostředky, které potřebujeme pro samotnou léčbu jednotlivých nemocí. U nás to tolik nevnímáme, velkou část výdajů za doktory a nemocnice nám pokryje pojišťovna. Proč ale myslíte, že skoro celý život posíláme nemalou část svého výdělku na zdravotní pojištění? Vždyť pokud žijeme aspoň trochu zdravě, tak ještě kolem padesátky k doktorům většinou chodíme jenom proto, že nám pošlou pozvánku na preventivní prohlídku. Jenže pojišťovna počítá s tím, že o něco později nás dostihne nemoc jménem stáří. A pak už se to veze. Problémy se zrakem a se spaním, bolavé klouby, řídnutí kostí, cukrovka a dřív nebo později infarkt, rakovina nebo demence. Léčení toho všeho stojí i v Česku se špatně placeným zdravotnickým personálem statisíce až miliony na každého nemocného.
Přitom to tak vůbec být nemusí. Riziko všech těchto nemocí totiž mnohem víc než stáří chronologické – tedy kolik nám je let – zvyšuje stáří biologické. Nejlépe to pochopíte na smutném příkladu lidí, kteří se už po maturitě rozhodli odpočinek a jakoukoli péči o vlastní tělo nechat na „až někdy“. První infarkty a mrtvice po třicítce u nich nejsou nic až tak neobvyklého. My se tu ale naštěstí celou dobu bavíme o zpomalování biologického stáří, ne zrychlování.
Austrálie například na začátku tisíciletí začala investovat pořádnou sumu peněz do podpory zdraví a prevence nemocí. Délka zdravého života tam dnes u mužů dosahuje 73 let – o deset let víc, než je celosvětový průměr. Dostává se tím do pozitivního začarovaného kruhu. Najednou v systému zdravotnictví zůstává víc a víc peněz, které lze investovat do prevence a prodlužování zdravého života. Což opět ušetří další spoustu peněz, které by jinak byly potřeba na léčbu.
My naštěstí nemusíme čekat, až stát „dostane rozum“. Můžeme do dlouhověkosti investovat každý sami za sebe.
Věda a poznání
Ponořit se ve svém oboru opravdu do hloubky trvá roky. Většinou desetiletí. Vědci a výzkumníci se často na vrchol kariéry dostanou až těsně před tím, než jim ji pokročilé stáří nebo nemoc ukončí.
Čím víc času špičkovým vědcům v životě poskytneme, tím vyšší je pravděpodobnost, že se jim podaří něco opravdu přelomového. Třeba navrhnout nový způsob získávání energie bez zatěžování planety. Nebo objevit další procesy v lidském těle, díky kterým zjistíme, jak dál zpomalit naše stárnutí.
Doufáme, že jsme vás už dostatečně namotivovali k tomu starat se o své tělo co nejlépe a aktivně se podílet na rozvoji dlouhověkosti.
Zůstává však ještě jedna důležitá nezodpovězená otázka.
Co na to planeta?
To, že je nás na planetě už dnes příliš mnoho, slyšíme ze všech stran. Nestíháme si poradit se svým vlastním odpadem, neustále zabíráme zbytky divoké přírody pro naše potřeby, přispíváme ke globálnímu oteplování, nejsme schopní produkovat dostatek kvalitních potravin.
Lidí na planetě stále přibývá. Chceme tedy vůbec, aby také později umírali a tím dál zvyšovali celkový počet? Celé téma je natolik široké, že by se o něm dalo napsat mnoho knih. My chystáme alespoň rozsáhlejší článek, kde se k etice a ekologii dlouhověkosti dostaneme.
Pro tuto chvíli pro vás máme alespoň několik rychlých dobrých zpráv.
- Zhruba od konce 60. let rychlost růstu lidské populace setrvale klesá.
Největší vliv na populační boom mělo omezení úmrtnosti dětí a matek – najednou z osmi dětí přežily do dospělosti nikoli pouze tři, ale velmi pravděpodobně všech osm. Jakmile se však něco takového povede, průměrný počet dětí klesá postupně až pod dvě na pár. To se teď pozvolna děje i v Indii a Africe, kde stále přibývá nejvíc lidí. - „Kdybychom nyní dokázali zabránit všem úmrtím na celém světě, přidali bychom k celkové populaci 55 milionů lidí za rok.
Tímto tempem by ke světové populaci přibyla miliarda lidí za 18 let. To je stále výrazně pomaleji než přirozeným růstem populace v minulých letech,“ píše David Sinclair. Situace, kdy úplně přestaneme umírat, navíc zdaleka není na stole. I prodlužování věku bude stále hodně postupné. S ním bude dál klesat počet dětí na pár i věk, ve kterém lidé děti mají. - Ti nejstarší – a tedy nejzkušenější – lidé často nemají motivaci řešit problémy, které přesahují jedno desetiletí. Týká se to vědců, vrcholných manažerů i nejmocnějších politiků. Přitom nad největšími výzvami udržitelnosti – ať už jde o klima, energetiku, potraviny, využívání zdrojů, nakládání s odpadem nebo vzdělání – nemá bez dlouhodobého horizontu smysl přemýšlet. Výraznější prodloužení zdravého života rozhodně výrazně zvýší motivaci řešit dlouhodobé problémy. V jiných oborech jsme za posledních několik desetiletí s dostatečnou finanční motivací zvládli obrovské skoky. Nyní je na čase stejnou energii a vynalézavost směrovat i k tomu, aby naše planeta zůstala obyvatelná a krásná i pro další generace. První vlaštovky už se objevují, dlouhověkost je dost možná tím posledním dílkem skládačky, která nastartuje revoluci udržitelnosti.
I když se k samotné filozofii dlouhověkosti občas vrátíme, projekt Vitalvibe Longevity vznikl především proto, aby vám předával praktické tipy a zdravé návyky, které můžete postupně zkoušet a zařazovat do života. Chtěli jsme vám teď hlavně ukázat, proč má smysl věnovat svému tělu péči. Dodat vám naději a motivaci chtít se k nám přidat na cestu za co nejdelším zdravým a naplněným životem. Protože věříme, že výrazná změna v tom, jak žijeme, je na dosah ruky.
Článek vychází zejména z několikrát citované knihy Davida Sinclaira Konec stárnutí: Proč stárneme a proč už nemusíme. Vyšla v češtině v nakladatelství Melvil Publishing a rozhodně doporučujeme přečíst ji celou.
Co by vás mohlo ještě zajímat?
