Transformace traumatu: jak mysl a tělo spolupracují na cestě k uzdravení

Trauma. Slovo, které nám obvykle evokuje představy hrůzostrašných událostí a nesnesitelných ztrát. Trauma se ale nemusí vždy ukrývat jen v extrémních situacích. Vedou k němu i zdánlivě běžné a nevýznamné momenty, které pak potichu, a přesto zásadně narušují to, jak vnímáme sami sebe i okolní svět.

Provází nás celý život – od útlého dětství, od prenatálního období, po celé generace. Jak vzniká a dá se mu vůbec ubránit? A když už nám život naruší, je to navždy?

Vzniká nenápadně jako společník na dlouhé roky 

Na dětské postýlce se v dece choulí holčička, Alžběta. Ve skutečnosti má jmen několik – Běta, Alžběta… to když něco provede a její kroky na hanbu do pokojíčku doprovází rodičovský křik. A pak je někdy Betynka, Alžbětka a andílek. To je ta chvíle, kdy ji mají rodiče rádi. Kdy ji dovedou pohladit a jejich slova nejsou ostrá jako šípy. 

Teď ale upřenýma uplakanýma očkama hledí do lampičky a vypadá to, jako by v kuželu světla chtěla najít odpověď: proč má tolik jmen a proč si nezaslouží být Alžbětka napořád? Proč ji dneska zase vyhnali?

Soubor malých momentů z dětství

Vyhnání na hanbu… někdo nad tím možná mávne rukou a řekne si, že ho zažil stokrát. Pro malou Bětu se ale stává stínem, který ji bude pronásledovat pokaždé, když rodiče zvýší hlas, a který se stáhne, až když v jejich očích zase zazáří láska.

Jenže tyto časté přechody mezi přijetím a odmítnutím, mezi „být hodná“ a „být zlá“ se vryjí hluboko do její duše a způsobí pokřivený pohled na sebe i na svět.

Možná vás příběh Alžbětky malinko rozechvěl. Ne vždy je totiž trauma důsledkem jedné tragické události a je pravděpodobné, že i vy jste něco podobného jako děti zažili.

Trauma jako přerušení vazeb

John Bowlby,1 slavný britský psychiatr, psycholog a tvůrce teorie attachmentu, tento typ příběhů ze své dlouholeté praxe s dětmi velmi dobře znal a označil je pojmem přerušení vazeb.

Přerušení – nebo také narušení – vazeb označuje situace, ve kterých jsou vzájemné vztahy mezi dítětem a jeho primárním pečovatelem narušené či vystavené stresu, často v důsledku nedostatečné emocionální podpory, nekonzistence v péči či jiných forem negativních interakcí.

Co to znamená? Pro to, aby dítě bylo traumatizované, nemusí přijít válka ani přírodní pohromy. Obvykle stačí výtky, nedostatek emocionální podpory, láska pod podmínkou nebo třeba ono vyhnání na hanbu. A to od těch nejbližších.

Jak píše psycholog Gershen Kaufman:2 Prožívání pocitu hanby zahrnuje přesvědčení, že jsme coby lidské bytosti v nějakém zásadním ohledu nedostateční.

Tato vnitřní přesvědčení, zejména když jsou zakotvená v raném dětství a opakovaně posilovaná během klíčových momentů vývoje, způsobují na duši podvědomé rány, které pak během života opakovaně vystrkují růžky. Zejména v situacích, které se budou podobat onomu původnímu zážitku z dětství.

Alžběta, nyní již dospělá žena, se doposud v životě snažila přizpůsobit tomu, co si myslela, že od ní ostatní očekávají. Dívala se na sebe do zrcadla a snažila se najít Alžbětku, ale místo toho tam často viděla jen stín sebe sama. 

Ta malá holčička, která jednou seděla na postýlce a dívala se na svět očima plnýma otázek a touhy po přijetí, je stále její součástí. Většina vztahů, do kterých vstoupila a které opustila, odrážela onen hluboko zakořeněný pocit, že musí být něco víc, něco lepšího… aby byla milovaná.

Trauma jako zápis v nervovém systému

Tato zranění se přitom vrývají do takových oblastí našeho nervového systému, ke kterým nemáme přístup a nejde si je spojit s myšlenkami a slovy. Jsou tzv. preverbální.

Stává se z nich pak hluboce zakořeněný a automatický vzorec, který však lze díky porozumění, jak jeho dynamika funguje, rozklíčovat a začít cestu k uzdravení.

Kniha 7 návyků dlouhověkosti

Získejte 7 návyků dlouhověkosti

Přečtěte si naši praktickou knihu, která vás vrátí k tomu nejzákladnějšímu. Dýchání, spánku, vodě, jídlu i pohybu.

Trauma jako hodně přecitlivělý detektor kouře

Mozek zpracovává traumatické vzpomínky jinak než běžné zážitky. Zapojují se při tom amygdala, hipokampus a prefrontální kůra – části mozku, které kódují a ukládají vzpomínky útržkovitě, emocionálně nabitěji a ne tak hluboko, proto je lze poměrně snadno vyvolat.

Takto uložené vzpomínky pak fungují podobně jako detektor kouře, který nás má chránit před potenciálními hrozbami. Avšak nesete-li v sobě nějaké trauma, jsou tyto systémy nastavené příliš citlivě, což vede k pocitu ohrožení a stresu, i když reálná hrozba už třeba dávno neexistuje.

Tím se postarají o to, aby i při nejmenším náznaku další hrozby došlo k mobilizaci fyzických i psychických sil. Hlavní heslo: vždy připraven.

Co když ale rozklíčujete, že trauma nezačalo s vámi?

Trauma jako dědictví po předcích

Trauma ve většině případů nezačalo s vámi. Jistě, bylo by snadné obvinit rodiče a říct, že v důsledku jejich výchovného stylu jste teď traumatizovaní. Má to však jedno velké ALE. Vaši rodiče jsou dost pravděpodobně zjizvení stejně. A na identických místech.

Trauma je ve většině případů vícegenerační a hledání viníka se tak stává zcela bezpředmětným. Nejde přitom jen o skutečnost, že se to vaši rodiče naučili od svých rodičů – a ti zase od svých…

Vzorec traumatu není jen o učení, ale jak ukazují některé výzkumy, máme ho zakořeněný v DNA, a to klidně po několik generací.

Malé molekuly s výbornou pamětí

Trauma tedy můžeme zdědit? Neurobiolog a genomik Dr. Oded Rechavi naznačuje, že ano. Pokud byl například váš pradědeček vystavený velkému stresu nebo traumatu, tyto zkušenosti mohly být zapsané do jeho buněk a molekul. Tyhle změny se pak vlivem dědičnosti předávají dál a dál. Znamená to, že i když jste vy nebo vaši rodiče nezažili stejné trauma, vaše zdraví nebo chování to přesto může ovlivňovat.

Důležité spojení mezi tělem a mozkem

Silné emoce a vzpomínky se však netýkají jen hlavy – jsou neoddělitelně spojené s tělesnými reakcemi a neuroendokrinním a imunitním systémem. Stačí si vzpomenout na ty nejvíc nepříjemné emoce, které jsme kdy zažili.

Pocit tíhy na hrudi, svírání žaludku, pot, zrychlený tep. Zjevné známky toho, že mozek přepnul do módu přežití a směruje všechnu energii na obranu před případnými nepřáteli.

Co když se však nejedná o stres před písemkou z matiky, ale o skutečně traumatizující moment?

Vitalvibe Frequency™

Ponořte se do
magnetických vln

Podpořte dlouhověkost s přístrojem, který pro lepší regeneraci používají i profesionální sportovci.

Koncept zamrznutí a paměť těla

Vztah těla a traumatu dlouhé roky zkoumá Peter Levine, terapeut a zakladatel metody somatického prožívání. Podle Levina3 lidé vystavení traumatické situaci, ve které nemohou uniknout ani bojovat, „zamrzají“.

Tento stav zamrznutí jim sice umožňuje přežití, avšak pokud vzápětí není bezpečně rozpuštěn, vede to k chronickým fyzickým a psychickým problémům.

Vezměme si například případ Báry, mladé ženy, která jako dítě zažila vážnou automobilovou nehodu. Ve chvíli nárazu, kdy se nemohla bránit ani utéct, její tělo „zamrzlo“, což jí pomohlo přežít onen intenzivní šok a strach. 

I přesto, že Bára z nehody vyvázla bez dlouhodobých následků a v průběhu dalších let nic nenasvědčovalo tomu, že je traumatizovaná, její tělo nezapomnělo. Později v dospělosti, když se sama naučila řídit, začala za volantem i v naprosto bezpečných situacích pociťovat nevysvětlitelný strach a paniku. 

Svírala se jí hruď a v hlavě se spustil vodopád tragických scénářů, které ji zcela paralyzovaly. Bářino tělo si „pamatovalo“ trauma nehody na úrovni buněk a nervů a reagovalo na situace, které byly jen vzdáleně podobné té původní.

Proces rozpuštění tohoto „zamrznutého“ stavu, jak podotýká Peter Levine, vyžaduje pečlivě navržený terapeutický přístup, který se často orientuje na práci s tělem – na rozpuštění zakořeněných fyzických napětí a na učení novým, zdravějším způsobům, jak tělo může reagovat na stres a strach.

Báře takový přístup pomohl vypracovat si cestu skrz její strach a paniku a znovu získat kontrolu nad svým životem a schopností řídit auto bez strachu.

Jak trauma bezpečně rozpustit?

Naštěstí není trauma jen příběhem bolesti a utrpení, ale také příběhem odolnosti, léčby a růstu.

Představme si ženu jménem Anna, která prožila traumatický zážitek a trpí příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD), jako jsou noční můry, flashbacky a ataky úzkosti.

V průběhu terapie somatického prožívání4 se Anna zaměřuje na tělesné pocity, například svalové napětí nebo bušení srdce, které jsou s jejím traumatem spjaté. Terapeut ji motivuje, aby tyto vjemy vědomě vnímala a nehodnotila je, což jí umožňuje zkoumat své tělo a pocity v bezpečném prostředí.

Určité pocity nebo pozice těla pak Anně začnou spouštět vzpomínky na trauma, což je příležitost, kdy s doprovodem terapeuta začne zapojovat techniky, jako je hluboké dýchání, pohyb či vydávání různých zvuků. 

Tím tělesné napětí a zablokované emoce uvolní. S postupnou praxí pak původní nepříjemné emoce ztrácejí svou sílu. Anna se začíná cítit ve své kůži a příznaky posttraumatického stresu odeznívají.

SIBAM: akronym, který si zapamatujte

Zkratka SIBAM je akronym pocházející z modelu vytvořeného Peterem Levinem. Reprezentuje pět klíčových prvků, které se zapojují v somatickém prožívání. Aby se Anna z traumatu zcela vyléčila, musela si všemi těmito úrovněmi projít:

Sensation (Vjemy): fyzické pocity nebo vjemy v těle spojené s traumatem.

Images (Obrazy): vizuální obrazy, vzpomínky nebo myšlenky.

Behavior (Chování): chování spojené s traumatem.

Affect (Emoce): emoce či nálady, které trauma způsobily.

Meaning (Význam): osobní význam nebo hodnoty – čili to, co všechno pro Annu traumatická událost znamenala, ale také to, zda ji k nějakému novému významu či smyslu přivedla.

Terapie zdola nahoru

Tento způsob terapie se řadí do kategorie metod „zdola nahoru“, v jejichž centru stojí práce s tělem a senzorickými zážitky. Jednoduše řečeno: trauma je uložené v těle a pro zpracování traumatu je třeba tělo zapojit.

Jak jsme viděli v případě Anny, jednou z cest je metoda somatického prožívání. Možností je dnes ale daleko víc a některé z nich už možná praktikujete, aniž byste tušili, jak velký potenciál léčení v sobě skrývají.

Metoda EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing) vám prozatím asi nic neříká, zato jóga, tanec a divadlo určitě ano.

EMDR: léčba pomocí rychlých očních pohybů

Stejně jako mnoho dalších velkých objevů světa je i tato metoda dílem náhody. Hlavní roli v ní tentokrát sehrála psycholožka Francine Shapirová,5 které se jednoho dne při procházce v parku vířily hlavou nepříjemné vzpomínky.

Francine tyto vzpomínky drásaly, ale zanedlouho zaznamenala, že když rychle pohybuje očima, její rozrušení ztrácí na síle.

Jak může rychlý pohyb očí léčit trauma?

Vzhledem k tomu, že traumatické vzpomínky přetrvávají v paměti jako útržkovité, nezpracované obrazy, počitky a pocity, chybí jim nějaký tvar, který bychom mohli uchopit.

A právě terapie EMDR dokáže tyto útržky během terapeutického sezení poskládat do nového seskupení, které je emočně méně nabité, víc vcelku a přímo nás vyzývá k tomu, abychom se k oné nepříjemné události vrátili z bezpečné vzdálenosti a zpracovali ji.

Říká se tomu integrace.

Probíhá přitom velmi jednoduše: terapeut pohybuje nějakým objektem – například prstem – ze strany na stranu před očima pacienta. Zatímco pacient znovu prožívá traumatické vzpomínky, má za úkol sledovat hýbající se objekt očima, aniž by pohyboval hlavou.

To, jak se pak všechno poskládá v hlavě, ještě vědci netuší, ale podle výzkumných závěrů jde integrace traumatu s pomocí EMDR překvapivě dobře.

Vrátit se zpět k niterným pocitům pomocí jógy, tance a divadla

Ať už jde o jógu, divadlo, nebo tanec, v léčbě traumatu mají úžasnou roli: pomáhají traumatizovaným lidem dostat se k hlubším pocitům, kterých se obávají.

Jak píše Bessel van Der Kolk:6 „Bojí se prožívat své emoce, protože emoce vedou ke ztrátě kontroly. V divadle se naopak emoce ztělesňují, vyjadřují, jednotlivé postavy se rytmicky zapojují, přijímají a ztvárňují různé role.“

Pro ty, jejichž životní cesta byla dramatická víc, než je obvyklé, pak tyto přístupy nabízejí konfrontaci s bolestnými životními zkušenostmi v symbolickém zpracování, kde pod povrchem hraného představení sdělí svou vlastní pravdu.

Metody odshora dolů

Doposud jsme v terapiích postupovali od těla k hlavě, nyní půjdeme naopak. Metody odshora dolů začínají v hlavě, tedy u myšlenek. Tyto metody často využívají dialogu, sebereflexe, vědomého uvědomování si a analyzování myšlenkových procesů a přesvědčení, které v nás jsou často nevědomky zakořeněné a v životě nás omezují, v tom horším případě pak vedou ke vzniku duševních problémů.

Od kdy a na jak dlouho v nás trauma může kořenit?

Gabor Maté,7 známý lékař a autor bestsellerů Když tělo řekne NE a Mýtus normálnosti, mluví o dvou typech traumatu: trauma s velkým T, což jsou ony velké a nečekané události, které by se nikomu stávat neměly – zneužívání, týrání či přírodní katastrofy, a pak traumata s malým t, která jsou podle Matého v naší kultuře všudypřítomná.

Do této kategorie spadají zážitky spojené především s dětstvím, které jsou zdánlivě neškodné, ale přesto v nás zanechávají trvalé stopy.

Jak píše Gabor Maté: „Děti, zejména ty citlivé, mohou být raněné řadou způsobů. Samozřejmě tím, když se jim stane něco negativního, ale také tím, že se jim nestane něco pozitivního, například když není v raném dětství naplněná jejich potřeba naladění na stejnou vlnu s matkou nebo když nezažijí pocit, že jsou viděné a přijímané takové, jaké jsou (přestože je jejich rodiče milují).“

Jednoduše řečeno: mnoho z nás si nese trauma z dětství už jen tím, že se nestalo něco, co se z pohledu vývojové psychologie stát mělo. Jsou to sice traumata s malým t, to ale neznamená, že by naši optiku pohledu na svět a to, jak se v něm cítíme, nepokřivovaly.

Na cestě k uzdravení, tedy na cestě k žití plného, harmonického a autentického života, je pak třeba, abychom si tyto rány uvědomili a pracovali s nimi.

Uzdravení z traumatu je důležitým krokem k dlouhověkosti

Chceš-li být dlouho živ a zdráv, vyleč si svá traumata. To se snaží prostřednictvím svých výzkumů sdělit Dr. Elissa Epel,8 psycholožka a profesorka na University of California, San Francisco, která zkoumá propojení mezi stresem, traumatem a biologickým stárnutím.

Ukazuje se, že chronický stres a nerozpuštěná traumata mohou urychlovat proces stárnutí na buněčné úrovni tím, že zkracují telomery – konečné části chromozomů, které chrání naši DNA před poškozením. Tento proces může vést k řadě onemocnění, včetně srdečních chorob, diabetu a jiných stavů, které dlouhověkosti, zdraví a pohodě zasazují osudovou ránu.

Léčba a zpracování traumatu není tedy pouze otázkou psychické pohody, ale také investicí do budoucnosti, do zdraví – a v konečném důsledku i do naší schopnosti žít dlouhý a prosperující život.

Je léčba traumatu otázkou volby?

Ať jsme zjizvení traumatem s velkým T, nebo s malým t, jeho léčba skutečně začíná volbou. Rozhodnutím zkoumat, pochopit a pracovat s bolestnými zkušenostmi a ranami, které nám zůstaly. Samotná volba nebo uvědomění však ještě neléčí; je to jen počátek cesty.

Cesta léčení z traumatu vyžaduje odvahu čelit bolesti, vytrvalost v průběhu léčby a ochotu přijmout pomoc od těch, kteří nám mohou nabídnout podporu a směrování.

Ať už shora dolů, nebo zdola nahoru – je to volba prozkoumat neprozkoumané hlubiny našeho vnitřního světa a objevit tak pravou svobodu a harmonii.

Autorka: Milena Toman

Jsem studentkou psychologie, zvědavou duší, fanynkou Andyho Hubermana a neúnavnou čtenářkou: odborná literatura a výzkumy hasí moji žízeň po vědomostech a pomáhají mi přidávat další střípky do nekonečné mozaiky lidské mysli, kterou jsem se rozhodla studovat. Nyní dělám vše pro úspěšné zakončení magisterského studia… a dál? Má představa je v populárně-vědecké oblasti, díky které bych byla spojkou pro všechny, kteří touží po duševním zdraví a potřebují nejnovější informace, jak na to.

Zdroje:
  1. John Bowlby British developmental psychologist and psychiatrist
  2. Kaufman, G. (1996). The psychology of shame: Theory and treatment of shame-based syndromes (2nd ed.). Springer Publishing Co.
  3. Trauma therapy for the future can be more important than trauma therapy for the past
  4. Somatic Experiencing® (SE™)
  5. EMDR Therapy Beginnings: Francine Shapiro
  6. Bessel van der Kolk
  7. https://drgabormate.com
  8. https://www.elissaepel.com

Rubriky

Nechte si posílat nové články

Stáhněte si ukázku knihy 7 návyků dlouhověkosti

*Na tento e-mail vám zdarma pošleme ukázku o 40 stranách. Zadáním e-mailu dáváte souhlas s tím, že vám maximálně jednou do měsíce pošleme nové články a hodnotné informace o dlouhověkosti. Váš e-mail nikomu nepředáme a z newsletteru se můžete kdykoliv odhlásit.